Tři judikáty Nejvyššího soudu komentujeme v listopadovém čísle časopisu Mzdová účetní.

V prvním případě soud řešil otázku začátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty, v níž smí zaměstnanec zrušit pracovní poměr kvůli tomu, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu do 15 dnů po uplynutí doby její splatnosti. Tato lhůta je prekluzivní, tedy jejím uplynutím právo zaměstnance okamžitě zrušit pracovní poměr zaniká. Je tedy rozhodující správně určit, kdy tato lhůta běžet začala a kdy přesně končí. S tímto problémem se potýkal i řidič kamionu z uvedeného případu, kterému zaměstnavatel nevyplatil příplatek za noční práci.

Závěr soudního řízení ve druhém sporu přinesl přelomový zvrat ve vztahu k právu zaměstnance na dovolenou za dobu trvání sporu o platnost rozvázání pracovního poměru. Je všeobecně známo, že v takových případech zaměstnanci přísluší náhrada mzdy (platu), pokud soud rozhodne o neplatnosti výpovědi a zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Dosud se však mělo za to, že nároky na dovolenou se neuplatňují, protože se již nepoužijí ustanovení zákona o dovolené. Tento zažitý postup zásadně změnilo rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, který uvedl, že tento výklad české právní úpravy je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES. Podívejte se, jaký je nyní doporučený postup a jaké nejasnosti přináší.

A do třetice se věnujeme problematice změny místa pravidelného pracoviště. Přísluší zaměstnanci cestovní náhrady, pokud ho zaměstnavatel přeřadí na jiné pravidelné pracoviště a vzniknou mu tím dodatečné náklady kvůli cestování? Jakým způsobem je možné změnit místo pravidelného pracoviště a na co by si měli zaměstnavatelé dát pozor?

Informace:

Název: Z aktuální judikatury

Časopis: Mzdová účetní

Číslo: 11/2024

Strany: 21–26

Odkaz ke stažení: zde